„Nikdy předtím jsem nezažil ani nebyl svědkem genderové nerovnosti v oborech STEM, takže i když jsem věděl, že existuje, nikdy jsem neměl důvod věřit, že jsem si to uvědomil osobně. Nevěděl jsem a nevím, jakou profesní dráhu bych chtěl sledovat, takže jsem nikdy neabsolvoval extra kurzy STEM. Ale v posledním ročníku jsem chtěl vyzvat sám sebe a otevřít nějaké nové možnosti, a tak jsem absolvoval tři náročné kurzy – AP Computer Science A, AP Physics C a multivariabilní počet. První den školy byl genderový nepoměr v mém rozvrhu výraznější, než jsem kdy očekával. Byla jsem jediná dívka v kalkulu a zpočátku jsem seděla sama, zatímco chlapci byli soustředěni spolu na druhé straně místnosti. Na hodině informatiky jsem zjistila, že jsem jedna ze dvou dívek. A v mé hodině fyziky, jeden ze tří v pětadvacetileté třídě. Nikdy v životě jsem nebyl tak oddělen od ostatních žen a dívek. Jeden další student v mé hodině matematiky jednoho dne zvolal: "Věděl jsi, že jsi jediná dívka?" Samozřejmě jsem věděl. V žádném případě bych nemohl. Ale zároveň můžu říct, že měsíc po škole mi kluci v mých třídách nikdy nedali pocit „jiného“ kvůli mému pohlaví. Po první škole jsem nakonec seděl vedle svých kamarádů v matematice a pracujeme spolu na náročných problémech. V informatice mi moji přátelé s pokročilejšími znalostmi informatiky pomáhají porozumět práci bez sebemenší povýšenosti. Ve fyzice jsem aktivním účastníkem laboratorních analýz a ostatní studenti mě žádají o pomoc. Ale stejně bych lhal, kdybych řekl, že ten nepoměr není znatelný. S vědomím, že jsem jediná dívka ve své hodině matematiky, cítím potřebu předcházet úkoly, pracovat tvrději, dělat cokoliv, abych zajistila, že budu své pohlaví reprezentovat pozitivně, někdy aniž bych si to uvědomovala. A já se nestačím divit, proč je tu takový nepoměr. Naše škola dívkám nebrání v tom, aby chodily na takové hodiny – můj mužský učitel trigonometrie a kalkulu ve druhém ročníku dokonce strávil období snahou přesvědčit dívky z naší třídy, aby absolvovaly kurz informatiky. Existuje hlouběji zakořeněné kulturní očekávání a stereotyp, a myslím, že někdy bych tyto stereotypy mohl dokonce udržovat tím, že odrážel to, co mi říká společnost. Na začátku školy jsem si všiml (po přemýšlení, k mému současnému trápení), že mám tendenci se podřizovat klukům kolem mě – za předpokladu, že vědí víc, nechám je převzít iniciativu a říkám jim, že později budu potřebovat jejich pomoc – když jsem byl v některých tématech stejně, ne-li kvalifikovanější. Nikdo mi nikdy výslovně neřekl o stereotypu mužského STEM nerda, ale někde jsem si ho během cesty osvojil, a to je něco, s čím budu muset v sobě bojovat. Ale mám naději pro sebe a pro náš svět. Minulý týden, když jsem odcházel z matematické třídy, abych promluvil na schůzi školské rady našeho státu, mi jeden z mých přátel řekl: "Všichni jsme na vás tak hrdí - půjde vám to skvěle!"